19. říjen 2002 - Morkovice

"První morkovický ..."

Historicky první (alespoň pokud nám bylo řečeno) country bál v Morkovicích se konal 19. října 2002. Jeho přípravu si vzaly na starost místní "sokolské" volejbalistky a daly si záležet. O účinkování na svém bále požádaly nás - což nám samozřejmě zalichotilo a rádi jsme nabídku přijali. Ovšem - situace se nakonec ukázala býti natolik složitou, že jsme do Morkovic málem ani nedojeli .......
Pro rozehrání jsme již tradičně zvolili (a téměř jednohlasně) naši oblíbenou hospůdku v Divokách. Mají nás tam rádi (což znamená - mimo jiné - že otevřou i když je zavřeno), my tam rádi jezdíme, protože jsou tam hodní lidi ....a tak dále.

......a zde máme některé z těch "nejsympatičtějších a nejpřátelštějších" obyvatel Divok. Vlevo "téměř starosta" Zdenek, díky kterému se vlastně do kapely dostal SID. (viz.historie). Flašku mu ještě pořád dlužíme.. ! Vpravo pak "paní hospodská" Jiřinka .....

Proč jsem se na počátku zmiňoval, že jsme do Morkovic neměli ani dojet ..... Bylo to tak, z Divok se nám (protože tam bylo velmi příjemně) ani nechtělo zvedat (bylo tam fajn), takže jsem se zvedli kolem 18 hodiny - dost času na to, abychom se dostali do nedalekých Morkovic (cca 15 km). Cestou se nám však postavil kostel v Troubkách a před ním křižovatka. Stačilo jedno odbočení a byli jsme v ........., ve Zdislavicích. Postupně jsme tam našli studnu - byla nad dědinou a cesta tam končila, potom i zemědělskou farmu - měli zavřené vrata, pak ještě.... No nakonec jsme se odtamtud vymotali, ale časová ztráta byla značná (ale zase jsme si prohlédli Zdislavice). Nakonec to dopadlo tak, že u Morkovic na nás už čekala "rychlá spojka", která nás provedla celými Morkovicemi až k sokolovně - sportovně uznáváme, že bychom i tu sokolovnu těžko a dlouho hledali. Někdy je prostě "den bl......." (den bloudílek). Nicméně vše dobře dopadlo a bál začal ve stanoveném čase .....
A tady je důkaz, že jsme skutečně hráli. Nastoupili jsme v tradiční (již) sestavě. Ta sestava bubnů nepatřila k nám, ale k místní kapela, která nás občas vystřidala. Co však k nám asi patřilo byly "kaskadérské" ksichty na pódiu, které po lehkém přemístění přesně odpovídaly velikosti našich tělesných schránek.

Na snímku vpravo - Jirka Elger, náš "dvorní" zvukař (důvod proč je fotka zde je nasnadě - aby z toho taky něco měl .... :o)).

Snímek dole - to jsou ti naši "kaskadéři" zprava Sid, Van, Plecháček, Rumíš a Jirka